http://www.knihya.cz/21122/jak-se-penezomenci-zmocnili-vlady-nad-svetem-dil-i

Protože pro tento vývoj, mám na mysli cestu k likvidaci SSSR, byla rozhodující smrt Stalina, musím jí věnovat patřičnou pozornost.  Předpokládal jsem, že Stalin byl zavražděn a tento předpoklad byl oficiálně  potvrzen až mnohem později.

iluminati1O tom, že byl Stalin odstraněn, aby nedošlo k likvidaci Sionistů v SSSR, jsem byl přesvědčen okamžitě. Někteří ruští politici to naznačovali již v padesátých létech,  po spisovateli Iljovi Ehrenburgovi (1956), vyslanec v Holandsku Ponomarenko (1957) a Chruščov (1963), ale historici až po likvidaci SSSR.

Nejpodrobněji a dostupně popisuje okolnosti Stalinova konce slovinský autor Britovšek v knize „Stalinův termidor“ a proto z ní cituji:

Zvěsti o Stalinově záhadné smrti se vynořily po XX. sjezdu KSSS. Začátkem roku 1956 začaly o těchto otázkách psát také noviny. Když byl odhalen Stalinův kult a zneužívání moci, počaly na adresu ÚV KSSS přicházet dopisy s dotazy, jak je možné, že členové politbyra nepřijali proti takovým despotickým deformacím moci žádné opatření. Ústřední výbor se usnesl, že 30. června 1956 zveřejní prohlášení nazvané Překonání kultu osobnosti a jeho důsledků. Toto prohlášení vydal ÚV v návaznosti na tajný Chruščovův referát na XX. sjezdu.

Prohlášení ze dne 30. června 1956, jež bylo spíše politické a teoretické povahy, uvádělo dva druhy příčin deformací: objektivní konkrétní historické poměry, v nichž probíhala výstavba SSSR, a subjektivní faktory spjaté se Stalinovými charakterovými vlastnostmi. Usnesení poukázalo na těžkosti, s nimiž se potýkala socialistická revoluce a budování socialismu v mezinárodním měřítku i ve vlastní zemi. Vnitřní i vnější poměry ve své komplexnosti vyžadovaly železnou disciplínu, stále větší bdělost a krajní centralizaci moci. Toto vše negativně ovlivňovalo rozvoj některých forem demokracie. Omezování demokracie však mělo být jen přechodné.

Ačkoli některých problémů se dotkl důsledně XX. sjezd ani závěry na něm přijaté se do historické analýzy stalinismu dostatečně nepohroužily. Po výčitkách členům politbyra, jak mohli takovou deformaci připustit, ÚV nejasně přiznal, že protistalinisticky zaměření vůdcové neseděli se založenýma rukama. Představovali Stalinovu protiváhu: “XX. sjezd strany i celá politika ÚV jasně svědčí o tom, že se v ÚV vytvořilo leninské jádro.” Jelikož Stalin do tohoto “leninského jádra” nepatřil, zformovalo se proti němu. “Leninské jádro” byl pseudonym pro “protistalinistické spiknutí”. Spiknutí bylo tedy bez okolků přiznáno, o technice, jak je provedli, bylo ovšem pomlčeno.

Stalin – oběť spiknutí?

Až deset let po Stalinově smrti vyšly najevo některé podrobnosti, umožňující vytvořit si o tom reálnější obraz. O těchto otázkách bylo hodně napsáno zvláště na Západě. První polooficiální verzi předložil Ilja Erenburg francouzskému filosofovi a spisovateli Jean-Paul Sartrovi. Po zveřejnění v tisku oběhla celý svět. Podstatu Erenburgovy verze lze shrnout do následujících skutečností: 1. března 1953 se uskutečnilo zasedání prezídia ÚV KSSS. Vystoupil na něm Kaganovič a žádal na Stalinovi: 1. odvolání nařízení o deportaci všech Židů do vzdálených oblastí SSSR; 2. ustavení zvláštní komise, která prozkoumává “záležitost lékařů”.

Kaganoviče podpořili všichni členové starého politbyra s výjimkou Beriji (což je ovšem málo pravděpodobné). Tato neobyčejná shoda Stalinovi ukázala, že jde o předem připravené spiknutí. Stalin se neuměl ovládnout. Nejen, že nevybíravě láteřil, nýbrž začal též vyhrožovat ostrými tresty. Spiklenci takovou reakci na požadavky, jež jménem politbyra předložil Kaganovič, předpokládali. Věděli rovněž, že svobodně neopustí Kreml, zůstane-li Stalin u moci. Učinili tedy potřebné kroky. Mikojan rozdrážděnému Stalinovi pravil: “Neopustíme-li do půl hodiny svobodní tuto budovu, obsadí armáda Kreml.”

Po tomto prohlášení se ke spiklencům připojil též Berija. Jeho zrada vyvedla Stalina z rovnováhy a Kaganovič kromě toho před Stalinovýma očima na kousky roztrhal svoji legitimaci člena prezídia ÚV KSSS a hodil ji Stalinovi do obličeje. Stalin již nestihl povolat ochranu Kremlu, neboť jej ranila mrtvice. Upadl do bezvědomí. Teprve 2. března v šest ráno byli ke Stalinovi povoláni lékaři.

Erenburgova verze se v některých údajích shoduje s úřední, například že Stalina ranila mrtvice, poté co členové politbyra vystoupili proti zřízení “židovského ghetta” na Sibiři. Pochybný je však údaj, že Berija přešel na stranu spiklenců teprve tehdy, když zjistil, že armáda je na jejich straně. Erenburgova teze o Berijovi vychází z pozdějšího boje mezi Chruščovem a Berijou, který začal již u lůžka umírajícího Stalina. V bodě, že lékaři byli zavoláni až druhý den Stalinova smrtelného boje, se Chruščovova a Erenburgova verze shodují.

Rok nato, v roce 1957, podal své prohlášení o Stalinově smrti někdejší člen prezídia ÚV KSSS a tajemník ÚV KSSS Ponomarenko, který byl později vyslancem Sovětského svazu v Nizozemí. Jeho verze se v podstatě od Erenburgovy mnoho neliší. Jelikož ji poskytl nositel tak vysokých stranických funkcí, měla větší váhu; hodnotíme ji jako oficiální prohlášení nejvyšších míst. Podle Ponomarenkova svědectví svolal Stalin koncem února 1953 zasedání prezídia ÚV a přišel s výpověďmi lékařů-záškodníků o tom, jak vraždili čelní stranické pracovníky a jaké plány spřádali do budoucna. Stalin neočekávaně předložil prezídiu ÚV ke schválení návrh usnesení o deportaci všech sovětských Židů do Střední Asie. Tehdy se mu vzepřeli Molotov a Kaganovič, kteří prohlásili, že taková deportace bude mít katastrofální ohlas ve světě.

Stalina jejich nesouhlas tak vyvedl z míry, že vyplísnil všechny, kteří se opovážili s jeho návrhem nesouhlasit. Nato ostře a nesmiřitelně vystoupil Kaganovič a demonstrativně roztrhal stranickou legitimaci, tedy legitimaci člena prezídia ÚV, a hodil ji na stůl před Stalina. Kaganovič svoji řeč zakončil slovy: “Stalin zostudí naši zem!” Kaganovič i Molotov se u všech setkali s podporou a Stalin se náhle v bezvědomí zhroutil. Stihl jej kolaps. Berija začal vítězoslavně křičet: “Tyran je mrtev. Jsme volní!” Když však Stalin znenadání otevřel oči, Berija prý před ním padl na kolena a prosil Stalina o odpuštění. Líčení této naivní scény rozhodně již spadá do rámce pozdějších frakčních bojů mezi skupinami Chruščova a Beriji. Je málo lidí, kteří by takovým “pověstem” věřili.

Podle Erenburga byl Stalin hluboce přesvědčen, že členové politbyra proti němu zorganizovali spiknutí s cílem zavraždit jej. Měli tak učinit poté, kdy začalo být jasné, že Stalin ve své pronásledovatelské mánii připravuje novou, rozsáhlou, krvavou čistku, v níž by se fyzicky zbavil členů ÚV zvolených na XIX. sjezdu. Vysvětloval, že jej chtěli zabít Vorošilov, Molotov, Kaganovič i Mikojan, o hlavním iniciátorovi, Berijovi, se však nezmiňoval.

Po XXII. sjezdu KSSS byla otázka Stalinovy smrti znovu otevřena. Zemřel tyran, který způsobil tolik zla, přirozenou smrtí? Když se jeho zločiny neustále kumulovaly, mnozí se ptali, proč nebyl takový tyran zabit. Chruščov v roce 1963 otevřeně uvedl, že lidé jsou rozhořčeni, že Stalin nezemřel o deset let dříve. Soudil, že tito občané mají pravdu.

Deset let po Stalinově smrti a po intenzívní dvouleté protistalinské kampani před XXII. sjezdem se Chruščov pokoušel osvětlit představitelům polské strany některé podrobnosti Stalinovy smrti. Obecenstvo bylo dosti široké a Chruščovovo vyprávění se objevilo také na stránkách francouzských novin Paris Match. Článek byl později přetištěn v německém časopisu Der Spiegel.  Spiegel v úvodních řádcích napsal: “Existuje řada důkazů, že Stalin rozhodně nezemřel přirozenou smrtí, jak nás o tom chtějí přesvědčit oficiální prohlášení.”

Chruščovova verze z roku 1963 byla: “Stalin v žádném případě nezemřel ve svém kremelském bytě, nýbrž několik kilometrů od Moskvy na svém sídle poblíž Kunceva. Zde, zcela izolován od vnějšího světa, byl Stalin “zajatcem vlastního strachu”. V noci 2. března zavolala Stalinova ochrana Chruščova, Malenkova, Beriju a Molotova, aby se neprodleně dostavili do Kunceva. (Jak víme, nebyl tam však Molotov, nýbrž Chruščovův kamarád Bulganin.) Ochrana hlásila, že Stalin již delší dobu nejeví známky života. Nemohli zjistit, o co jde. Systém vnitřního spojení mezi třemi samostatnými stavbami, z nichž jednu obýval Stalin, byl totiž značně složitý. Dveře bylo možné otevřít jen pomocí zvláštního elektrického mechanismu.

Jelikož nikdo z členů ochrany přesně nevěděl, ve které místnosti Stalin je, začali pronikat do pokojů postupně. Otevřeli první, druhý a nakonec našli Stalina. Ležel na zemi bez známky života, oblečen do uniformy generalissima. První se ozval Berija: “Tyran je mrtev, mrtev, mrtev!” vítězoslavně křičel. Tehdy však Stalin široce rozevřel oči. Byl stále naživu. Malenkov, Chruščov a Molotov místnost opustili a Berija, který s sebou vždy nosil ampulku jedu, zůstal se svým pomstychtivým pánem sám. Lékaři se dostavili díky náledí na silnicích až za pět hodin.” Tuto verzi uvedl Chruščov Polákům.

8. března 1963 dal Chruščov při setkání s představiteli sovětské inteligence jednoznačně na srozuměnou, že Berija ani v nejmenším svoji radost ze Stalinovy smrti neskrýval. Toto prohlášení neuspořádanou mozaiku výpovědí o Stalinově smrti ještě více zapletlo.

Šest různých verzí

Máme k dispozici šest verzí o Stalinově smrti: Erenburgovu z roku 1956, Ponomarenkovu z roku 1957, Harrimanovu z roku 1959, verzi Paris Match z roku 1963 a Chruščovovu z roku 1970. Šestou verzi rozšiřovali Stalinovi odpůrci z táborů nucených prací; jako iniciátora Stalinova odstranění uváděli Chruščova, zatímco “špinavou práci” vykonal Berija. Podle jejich svědectví spiklenci vypracovali minimální a optimální plán jak Stalina odstranit. Podle tohoto plánu bylo Berijovým úkolem Stalina otrávit. Podle minimálního plánu měli Stalina donutit, aby podal demisi. Spiklenci by jej postavili před hotovou věc na večeři v Kuncevu. Podle minimálního plánu neměl Stalin zemřít hned, umíral by pomalu obklopen svými dětmi a lékař. Podle optimální plánu měl Berija vyhodit Stalina a jeho sídlo do vzduchu. Berija měl odpovídat za operativní část plánu, Malenkov za mobilizaci stranického a státního aparátu, Chruščov za hlavní město a spojení a Bulganin za dohled nad armádou.

Po těchto přípravách došlo k setkání spiklenců se Stalinem na jeho sídle v Kuncevu večer 28. února 1953. Diskutovalo se o běžných problémech a dost se pilo. Malenkov, Chruščov a Bulganin odešli velice brzy, neodebrali se však domů, nýbrž do Kremlu. Berija se ještě zdržel, jako kolikrát před tím, pod záminkou, že musí se Stalinem dohodnout několik stanovisek. Tehdy vstoupil na scénu další spiklenec. Podle jedné varianty jím měl být Berijův pomocník, podle druhé jeho spolupracovnice. Berija před Stalinem prohlásil, že má hrozivé důkazy proti Chruščovovi v souvislosti se “záležitostí lékařů”. Zavolal svoji spolupracovnici, aby přinesla složky s dokumenty. Než stačil Berija položit složky na Stalinův stůl, vrhla žena Stalinovi do obličeje skleničku s éterem. Stalin ihned ztratil vědomí. Berijova spolupracovnice nato dala Stalinovi ještě několik injekcí pomalu účinkujícího jedu. Při Stalinově “léčení” tato žena coby lékařka Stalinovi ještě několikrát vstříkla přesně odměřenou dávku, aby nezemřel ihned, nýbrž pomalu, napohled přirozenou smrtí.

Oné “záhadné ženy” u Stalinova lůžka se ve svých vzpomínkách dotkla i Allilujevová, když napsala: “Mladí lékaři běhali jako pomatenci oko… Ihned jsem si pomyslela, že tu mladou lékařku odkudsi znám. Kde jsem ji ovšem viděla? Pozdravily jsme se, více jsme si však neřekly.”  Tento údaj Allilujevové je velmi důležitý. Bylo by zajímavé vědět, kde Allilujevová tuto ženu předtím spatřila. I Solženicyn poukázal na to, že Berijovo postavení před Stalinovou smrtí bylo otřeseno a zdálo se mu docela možné, že Berija Stalinovi “pomohl”.

Pokusme se z uvedených dohadů učinit několik závěrů:

1. na Stalinovu smrt čekali z politbyra čtyři lidé – Berija, Malenkov, Chruščov a Bulganin;

2. lékaři byli ke Stalinovi zavoláni až po 24 hodinách;

3. na Stalinově smrti měl největší osobní zájem především Berija.

Z toho vyplývá, že lékaři nebyli povoláni dříve úmyslně, dokud se čtveřice nepřesvědčila, že je smrt nevyhnutelná. Když je poté zavolali, Berija se postaral, aby to byli lidé ochotní pracovat podle jejich instrukcí a pomáhat Stalinovi na onen svět. Lékaři, kteří by jej skutečně uzdravili, seděli v žalářích. Ti, kteří pracovali podle Berijových pokynů, neměli se zdravotně sanitární správou Kremlu nic společného. Allilujevová neznala nikoho. Chruščov uvedl, že znal pouze profesora Lukomského. Všichni lékaři, kteří se do Kunceva dostavili, však Stalina nevyšetřovali. Posedávali v sousedních pokojích a podle slov Allilujevové se dohadovali, jak by měli Stalina léčit. Údaje o průběhu nemoci a jejích symptomech sepsal lékař, jehož znal pouze Berija.

Rovněž o příčinách Stalinovy nemoci existuje několik domněnek:

1. Stalina ranila mozková mrtvice, když mu byl předložen požadavek na opětovné přezkoumávání celé záležitosti lékařů a při pohrůžce, že bude povolána na pomoc armáda;

2. Berija Stalina otrávil pomalu účinkujícím jedem.

Ve verzích Ponomarenka a Erenburga před XXII. sjezdem roku 1961 se hovoří o mozkové mrtvici z rozrušení, nikoli však o násilné smrti. Po XXII. sjezdu se vyskytly nové verze, podle nichž mělo být příčinou smrti otrávení. Stalin se obával otravy jídlem. Chruščov vypravoval jako anekdotu, že Stalin nejprve nabídl jídlo členům politbyra, aby se přesvědčil, že není otrávené, a teprve poté jedl a pil také sám.   Pravda však je, že odborníci Stalinovu stravu – zeleninu, ovoce, maso a pití – prověřovali. “Otrávené věci u nás nikdy neobjevili”, napsala Allilujevová. “Občas se u nás v kremelském bytě objevil doktor Ďjakov se svými epruvetami a analyzoval ovzduší v našich pokojích.”

V době Stalinovy nemoci se taková bezpečnostní opatření neprováděla. Nejvěrnější byli již za Stalinova kabinetu odstraněni: Poskrjobyšev zmizel, generál Vlasik byl ve vězení a Stalinovi osobní lékaři zatčeni coby záškodníci. Pro Beriju byl problém vyřešen. Musel již jen zajistit neutralitu stoupenců Molotova a aktivní podporu “čtveřice”. Chruščov nepopírá, že Berija okolo sebe uměl dovedně soustředit ty, jimž Stalin ublížil či které ohrožoval, a využít je pro vlastní intriky.  Berija byl nadaný a úspěšný kombinátor. V nejdramatičtějších okamžicích nebyl okolo Stalina z jeho staré gardy nikdo – ani molotovci, ani Poskrjobyšev, tělesný strážce Vlasik, oddaný syn Vasilij, ani lékaři.

24. května 1964 i Enver Hodža ve svém projevu uvedl, že Stalin byl obětí spiknutí. Že despota zemřel násilnou smrtí, řekl otevřeně Chruščov 19. června 1964 v průběhu shromáždění na počest maďarské vládní a stranické delegace, kterou vedl János Kádár. Stalin jej dal zatknout, nelidsky mučit a za život mohl poděkovat jen Stalinově nenadálé násilné smrti. Chruščov uvedl toto: “Stalin nechal střílet do svých lidí – veteránů revoluce. Pro tuto svévolnost jsme jej soudili… Marná je snaha těch, kdo si přejí změnit vedení v naší zemi a omlouvají zneužívání moci prováděné Stalinem. Nemůže jej omluvit nic… Černého koně nelze změnit na bílého… V dějinách lidstva nebylo málo krutých tyranů, se všemi se ovšem masy vypořádaly, neboť vláda tyranů se opírala právě o ně”.

Tolik Britovšek.

Dospěl jsem  tehdy k závěru, že Slánský měl smůlu, v tom, že byl popraven tři měsíce před smrtí Stalina. Kdyby jej přežil, nebyl by popraven. Důkaz správnosti tohoto závěru přišel  v roce 1957, kdy byl on a jeho spoluodsouzenci zřejmě pod tlakem nového sovětského vedení, se zřejmou nechutí vedení KSČ posmrtně rehabilitováni.

Dospěl jsem dále k závěru, že Stalin byl v roce 1953 rozhodnut vzít sovětským židům jejich moc a stal se pro ně nepřítelem č. 1.  Správnost tohoto předpokladu potvrdili  historici rovněž až v devadesátých létech, když informovali o záměru Stalina vystěhovat miliony sovětských, zejména moskevských židů na Sibiř, kde již byly připraveny lágry. Ostatně i v některých popisech Stalinova konce se hovoří o pokusu na zastavení akce „sionističtí lékaři“, o kterou se prý pokusil  Kaganovič (žid) spolu s Molotovem, jehož žena byla židovka a byla tehdy v souvislosti  s židovskými lékaři rovněž zatčena.

Zajímal mne přirozeně postoj USA a západních států k SSSR po smrti Stalina a jejich další politický postup. A hle,  prudká změna.

Eisenhower i Churchil prohlašují shodně již řečené: v SSSR probíhá velké tříbení sil, musíme jim dopřát času, aby zdravé síly nabyly vrchu. K tomu je třeba si uvědomit, že Eisenhower byl zvolen, jak jsem uvedl dříve, prezidentem na válku se SSSR. Ve své předvolební kampani sliboval osvobození mnoha národů, z nichž jsem některé vůbec neznal.

A také my,  tehdejší političtí vězni,  jsme s takovým řešením počítali, tehdy na konci roku 1952 bylo riziko světové války největší a sám jsem o vánocích toho roku slyšel na vlastní uši osvěťáka na lágru Nikolaj prohlásit: jestli začne válka, všechny vás postřílíme. Ale po smrti Stalina najednou ta hrozba byla pryč.

Moje do té doby platné naivní politické názory vzaly za své a já jsem  se začal zabývat minulostí.

Myslím, že nastala chvíle popsat svůj názor na nový prvek v ovládání světa, který se postupně začal v Evropě objevovat a to moc peněz – a nutně se vrátit o více než sto let zpět.

Na konci feudalismu a zejména s příchodem průmyslové revoluce se objevuje se snahami o získání podílu na vládě nad tehdejším světem nový prvek a to moc peněz. Kdo měl peníze a mohl je půjčovat, získával stále více vlivu. V antice neexistovaly banky, jako úschovny peněz a cenin sloužily chrámy. Ale přesto již v antickém Řecku a Římě začali v tomto oboru pracovat první „bankéři“ a to převážně úspěšně. Již tehdy šlo o půjčování peněz za úrok, o ukládání peněz a o kontrolu jejich pravosti Již tehdy bylo obchodování s penězi výnosné.

Ve středověku ovládli v Evropě obchod penězi Židé, protože pro křesťany bylo půjčování peněz za úrok pokládáno za lichvu a bylo neslučitelné s vírou. Toto omezení zrušil až na konci 20. století papež Jan Pavel II. Tak se stalo, že Židé v tomto oboru díky postoji církve neměli konkurenci a hráli a dodnes hrají prim, protože jejich výklad starého zákona obchod penězi nezakazuje ve vztahu k jinověrcům. Rovněž muslimská víra neuznává půjčování peněz za odměnu, což platí dodnes.

Z mnou získaných informací byl za feudalismu obchod s penězi, spočívající převážně v půjčkách na úrok, poskytovaný tehdejšími bankéři šlechtě nebo panovníkům, velmi riskantní a vyžadoval dobré zajištění nejen půjčené částky, ale i života kreditora, když se stal dlužníkem vládce a věřitel chtěl nejen vrácení půjčeného, ale i dosažení zisku. Způsoby zajištění půjčených peněz, ale i života kreditora byly tehdy trvale zdokonalovány různými formami záruk. Rozmach soukromého bankovnictví přinesla sebou průmyslová revoluce.

První mezinárodní bankéř, kterému se podařilo spojit finanční bohatství s politickým vlivem v jednotlivých evropských státech byl Mayer Amschel Rothschild (1743 – 1812) On to byl, kdo se prostřednictvím svých synů stal bankéřem mezinárodním, neb kontroloval pět evropských bank ve Frankfurtu, Vídni, Neapoli, Paříži a Londýně), což znamenalo i účast politickou prakticky v celé tehdejší Evropě.

Rothschildové se politicky prosazovali, což prokazuje jejich postupné získávání šlechtických titulů ve všech zemích, kde působili.

Na konci 18. a po celé 19. století s výjimkou Francie v Evropě vládly monarchie s vazbou na církve, zejména církev katolickou. Monarchové vedli války, udržovali nákladné dvory a trvale potřebovali peníze a ten, kdo mohl půjčovat, se sice stále více politicky prosazoval, ale v monarchii vládne král a bankéř se musí snažit s ním vyjít a nesmí riskovat za hranici svých možností. Monarchie nebyly, s výjimkou Britanie, kde královský rod s Rothschildy a několika dalšími uzavřel spojenectví, trvající dodnes, vládní formou vhodnou pro bankéře.

Bankéři měli eminentní zájem na změně absolutistických monarchií na liberálnější státní systémy. Z toho logicky vyplývá, že Rothschild a další židovští bankéři hledali způsoby, jak evropské monarchie oslabit a posléze zlikvidovat. To nešlo samozřejmě dělat veřejně, protože tehdejší vládnoucí monarchie nebyly demokratické ani liberální a nepochybně by rychle podobné pokusy tvrdě zlikvidovaly. Musilo jít o činnost utajenou a židovští bankéři rychle pochopili, jakou roli mohou k dosažení tohoto cíle sehrát tehdy již existující a vhodným způsobem upravené a zejména jimi vedené zednářské lože.

Nemohl jsem se při svém pátrání zednářským ložím vyhnout. Tak jsem se jim věnoval.

V literatuře se uvádí, že vznikly při stavbě Šalamounova chrámu jako organizace stavebních dělníků, ale ty, které mají v mé úvaze význam, pravděpodobně vznikly o tisíciletí později. Mám na mysli jakési cechovní organizace anglických stavařů ze 17. až 18. století. V těchto anglických zednářských organizacích (free masons) byli stavaři rozděleni do tří stupňů: učedníci, tovaryši a mistři a jako symbolů své profese užívali kladivo, dláto, pravítko, kružítko a úhelník. Ku konci novověku se už katedrály nestavěly, lože však nezanikly, a jejich členy se stávají osoby vynikající inteligencí, původem, nebo majetkem jako šlechtici, učenci, umělci, nebo politici apod., tedy tehdejší elita. Zednářství dříve operativní se změnilo v zednářství spekulativní, ale zachovalo si to nejdůležitější: výběrovost, utajení a mlčenlivost i původní rituální symboly. Tři základní stupně (učedník, tovaryš a mistr) byly postupně rozšířeny až k své současné špičce, tak zvanému bílému zednářstvu, majícímu stupně 31 – 33.

Původní zednářské lože byly organizovány na principu theismu a mnohé takové přežívají dodnes.

Tehdejší židovští bankéři chápali lože právě pro jejich principiální vlastnosti jako možný utajený nástroj k dosažení vytčeného cíle, tedy k liberalizaci státní moci.

Proto údajně iniciovali vznik odnože zednářských loží založené Adamem Weisshauptem, pod názvem „Ilumináti“, též „Bavorští Iluminati“, tedy „Osvícenci“, jejichž utajeným cílem prý bylo nalezení a vytvoření podmínek k realizaci ovládání jednotlivých evropských států právě Ilumináty. Adam Weishaupt byl židovského původu, konvertoval ku katolické církvi, stal se „Učedníkem Jezuitů“ a na univerzitě v Ingolstadtu působil jako profesor církevního práva. Na rozdíl od zednářských loží se u Iluminátů nevyžadovala víra v nejvyšší bytost, kterou nahradili humanismem. To bylo nepochybně v rozporu se zájmy katolické i luteránské církve a Iluminati byli posléze (1783) v Bavorsku ale i v ostatních evropských monarchiích  právě pro jejich údajné atheistické cíle zakázáni, ale přesto fungovali tajně dále a soustředili ve svých řadách mnohé tehdy významné osobnosti (Goethe, Herder a další) a počet jejich členů v Evropě se v 19. století odhadoval na 2000.

Lože Iluminátů se od zednářských loží lišily, jak bylo řečeno, zejména opuštěním víry v nejvyšší bytost, což přirozeně vedlo k podpoře atheismu – Božskou bytost nahradili humanismem. To ovšem bylo v příkrém rozporu se zájmy tehdy mocné církve.

Ilumináty, stejně jako jiné lože, charakterizovalo přísné utajení členů, jako příklad se uvádí Weisshauptem zavedené nahrazení jmen členů jmény symbolizujícími hrdiny svobody. Sám Weisshaupt přijal jméno Spartakus. Podle R. Ruitera lze spolehlivě prokázat, že se po útěku z Bavorska Weisshaupt stal jedním z duchovních otců francouzské revoluce. Roku 1797 vydal abbé Augustin Barruel „Paměti ilustrující dějiny Jakobinismu“ , v nichž uvádí

Ilumináty mezi hlavními konspirátory francouzské revoluce. Rovněž skotský profesor přírodních věd John Robinson (svobodný zednář) začal v roce 1798 vydávat „Proofs of a Conspiracy against all the Religions and Goverments of Europe“, v nichž prezentoval důkazy o konspiraci Iluminátů, kteří usilují o nahrazení všech světových náboženství humanismem a nastolení jediné světovlády.

Snažil jsem se zjistit něco o konkréním programu zednářských loží obecně, leč marně. Nenašel jsem žádného autora, který by mimo informací o stanovách, popisu rituálů, znaků a dalších mystických pravidlech, psal o programu loží , mimo fráze o nejčistším humanismu.

Je toho o zednářích napsáno opravdu hodně, ale jen v jednom se všichni autoři shodují a to, že jde o organizace tajné s utajeným výběrovým členstvím, s povinností poslušnosti a zejména mlčenlivosti o všem, co se loží týká a povinností plnit příkazy členů nadřazených. Do loží tedy nelze vstoupit, budoucí člen musí být vybrán. Členi jsou rozděleni do stupňů až do velmistrovského stupně 33.

Výběrovost byla v minulosti jejich důležitým zákonem a je podle mého názoru jedním ze zákonů nejdůležitějších dodnes, protože jestli v ložích byli soustředěni jen ti vybraní a nejlepší, tedy tehdejší elita, potom měli šanci dostávat se i do politického vedení toho kterého státu a tam plnit utajené příkazy velmistrů. Mlčenlivost a poslušnost tvoří základ každé tajné organizace.

Myslím, jak jsem již dříve uvedl, že tento pohled na zednářské lože je realistický a myslím, že stejně je pochopili i bankéři 18. století včele s Rothschildem a nepochybně lože do svých úvah o převedení vlády nad světem pod moc peněz zahrnuli a nepochybně je pro své cíle užívali. O tom, že měli již tehdy alespoň částečné úspěchy, svědčí známý výrok britského premiéra za královny Viktorie, Disraeliho, který tento vliv loží charakterizoval větou:

Svět je řízen zcela jinými lidmi, než si myslí ti, kdož nestojí za kulisami“. A objevují se další výroky známých osobností jako „ Svět se v zásadě dělí na tři kategorie lidí. Jedny, kteří pracují na tom, aby se plánované události opravdu staly, další dohlížejí na jejich inscenování a uskutečňování a konečně je zde obrovská většina, která nikdy nepochopí, oč ve skutečnosti jde.“

Když už jsem u známých výroků, pak např. Honoré de Balzac: „ Jsou lidé, kteří se pohybují za kulisami světového dění a proto jsou také dva druhy dějepisu. Předně ten oficiální, zfalšovaný a dále tajný, v němž jsou skryty skutečné příčiny historických událostí – samé hanebné a podlé příběhy.“

O skoro padesát let později německý velmi významný státník Walter Rathenau napsal na sklonku svého života do Neue Wiener Presse z 24.12.1912 : „Tři sta mužů, z nichž každý zná každého, řídí osudy evropského kontinentu a vybírá si nástupce ze svého okolí . Základ jejich moci spočívá v absolutním utajení.“

Tolik citáty a je jich mnohem více.

– pokračování –

Autor: JUDr. Václav Komrska, 90 let, vystudoval práva, v roce 1949 zatčen, v roce 1960 při tehdejší první politické amnestii propuštěn z věznice Bytíz. Po roce 1970 pracoval jako podnikový právník, od roku 1992 pak jako advokát až do svých 85 let.

Zdroj: http://freeglobe.parlamentnilisty.cz/Articles/2198-jak-se-penezomenci-zmocnili-vlady-nad-svetem-dil-v-penize-a-moc-zidovsti-bankeri-se-rozhodli-zlikvidovat-evropske-monarchie-skrze-loze.aspx